Plísně a dřevokazné houby

Dřevozbarvující houby

Dřevozbarvující houby se dále dělí na plísně a modrací houby. Tato skupina biotických škůdců dřeva je méně nebezpečná, než zbývající dvě skupiny, protože dřevozbarvující houby na rozdíl od ostatních škůdců dřeva nezpůsobují rozklad dřevní hmoty, pouze znehodnocují dřevo opticky. Jejich výskyt je tedy nežádoucí zejména tehdy, jestliže má dřevo plnit dekorativní funkci. Z hygienického a zdravotního hlediska jsou však dřevozbarvující houby přinejmenším srovnatelné s dřevokaznými houbami, z tohoto pohledu představují větší nebezpečí než dřevokazný hmyz. Zejména spory plísní negativně působí na lidský organismus a často způsobují respirační potíže, bolesti hlavy apod.

Plísně

Základním předpokladem pro výskyt plísní je vysoká relativní vlhkost vzduchu a v důsledku toho i vysoká vlhkost dřeva. Plísně se mohou vyskytnout na dřevě již při vlhkosti dřeva vyšší než 20%, v praxi se porosty plísní na dřevě objevují ve větším měřítku až při vlhkostech dřeva okolo 35 - 40 % a vyšších. Mycelium plísní prorůstá pouze povrch dřeva, neproniká do jeho vnitřních partií. Část nejdůležitějších zástupců se systematicky řadí do třídy Zygomycetes (houby spájivé), část do třídy Fungi imperfecti (houby nedokonalé). Dřevo častěji napadají zástupci třídy Fungi imperfecti, především rody Penicillium, Trichoderma, Aspergillus, Paecilomyces, Alternaria a další.

Rod Penicillium

Je druhově velmi bohatý, jeho mycelium obvykle vytváří nízké porosty různých odstínů zeleně. Nejčastěji se vyskytují druhy Penicillium cyclopium, Penicillium brevicompactum, Penicillium freguentans, Penicillirtm notatum, Penicillium verrniculatum a další.

Rod Aspergillus

I tento rod je druhově bohatý, mycelium vytváří porosty (kolonie) různě zbarvené. Vzhled kolonií bývá sametový, zrnitý, vlnatý nebo vločkovitý. Nejčastěji se vyskytuují druhy Aspergillus amstelodami (žlutozeleně zbarvené porosty), Aspergillus versicolor (různé odstíny porostů, nejčastěji modrozelené a zelené), Aspergillus flavus (žluté až žlutozelené porosty).

Rod Trichoderma

Nejčastějším zástupcem je Trichoderma viride, který vytváří nejprve vatovité, později žlutozelené až tmavozelené porosty.

Rod Paecilomyces

Vytváří vlnaté, práškovité nebo slabě provazcovité porosty různé barvy. Nejčastějším zástupcem je druh Paecilomyces varioti, který vytváří žlutohnědé až olivově tmavohnědé porosty.

Rod Alternaria

Vytváří nízké černošedé až olivově hnědé sametové porosty. Nejčastějším zástupcem je druh Alternaria alternata.

Rod Stemphylium

Vytváří nízké šedé porosty vzhledově podobné rodu Alternaria. Nejčastějším zástupcem je druh Stemphylium sarcineaforme.

Modrací houby

Podobně jako plísně i modrací houby vyžadují vysokou vlhkost dřeva. Při vyšší vlhkosti dřeva než 20% je již výskyt modracích hub možný, i když v praxi se objevují ve větším měřítku až při vlhkostech okolo 40-50 % a vyšších. Modrací houby nejčastěji napadají čerstvé řezivo, které má dostatečnou vlhkost, zejména pokud není proloženo a nemůže tak přirozeně vysychat. Na rozdíl od plísní jejich mycelium proniká částečně do dřeva, i když jen do hloubky nejvýše několik mm. Způsobují větší nežádoucí změny dřeva než plísně. V napadeném dřevu se objevují různobarevné pásy, pruhy nebo celé plochy, zbarvené nejčastěji modrošedě, šedě,až černě. Část nejdůležitějších zástupců se řadí do třídy Fungi imperfecti (houby nedokonalé), část do třídy Ascomycetes (houby vřeckovýtrusné). Dřevo napadají nejčastěji rody Aureobasidium, Ceratocystis, Sclerophoma, Graphium a další.

Rod Aureobasidium (Fungi imperfecti)

Vytváří šedočerné později až černé porosty. Nejčastěji se vyskytuje druh Aureobasidium pullulans.

Rod Ceratocystis (Ascomycetes)

Vytváří rovněž šedočerné porosty, poněkud světlejší než rod Aureobasidium. Nejčastěji se vyskytuje druh Ceratocystis pilifera, který způsobuje modrošedé zbarvení dřeva borovice, méně často smrku.

Rod Sclerophoma (Fung inperfecti)

Vytváří šedočerné porosty podobné rodu Aureobasidium. Nejčastěji se vyskytují druhy Sclerophoma entoxylina a Sclerophoma pithyophila, které způsobují povrchové šedé zbarvení dřeva borovice i smrku.

Rod Graphium (Ascomycetes)

Vytváří černé porosty. Nejčastěji se vyskytuje druh Graphium ulmi, který způsobuje tzv. grafiozu jilmů, jejímž důsledkem je usychání a odumírání těchto stromů. Jiné druhy tohoto rodu způsobují nežádoucí tmavé zbarvení dřeva borovice a smrku. Mezi nejvýznamnější biotické činitele, které přímo působí rozklad dřeva (úbytek hmotnosti případně i objemu) se řadí dvě skupiny škůdců- dřevokazné houby a dřevokazný hmyz.

Dřevokazné houby

Největšími škůdci dřeva jsou dřevokazné houby, které napadají jak stojící stromy (živé dřevo), tak i čerstvé Í řezivo a dřevo zabudované ve stavebních konstrukcích (mrtvé dřevo).

Morfologie (vnější vzhled) dřevokazných hub

Dřevokazné houby a houby vůbec neobsahují chlorofyl – zeleň listovou, a proto nemohou jako vyšší rostliny asimilovat Asimilace je proces, při kterém dochází k zabudování oxidu uhličitého do složitějších struktur (cukrů)při procesu fotosyntézy. Houby se tak musí živit látkami vytvořenými vyšším rostlinami. Dřevokazné houby se řadí většinou mezi houby stopkovýtrusné (Basidiomycetes), částečně i vřeckovýtrusné ( Ascomycetes). Jejich tělo se nazývá stélka, která je vytvořena z velkého množství vláken (hyf). Hyfy jsou mnohobuněčná vlákna, která rostou do značné délky a silně se větví.

Stélku dělíme na dvě části, a to:

vegetativní - tato část proniká dřevem a odebírá mu živné látky (především celulozu a lignin), které slouží houbě za potravu. Tato část stélky se nazývá též podhoubí (mycelium).
fruktifikační - tato část stélky je složena z navzájem spletených hyf, na nichž se vytváří různé útvary a na nich nebo v nich vznikají výtrusy (spory), kterými se houba rozmnožuje. Tato část stélky se nazývá též plodnice. Vzhled plodnic je typický pro každý druh houby a je nejlepším vodítkem k jejímu určení.

Produkce spor houbou je obrovská. V době plné aktivity (zralosti) houby vytváří jedna plodnice a až řádově deset na osmou spor za hodinu. Spory jsou pak snadno roznášeny větrem, hmyzem nebo vodou. Dopadnou-li na vhodný substrát, mohou za příznivých podmínek vyklíčit. Ze spory nejprve vyklíčí jemné tenké vlákno, které se dále dělí a vzniká tak tzv. primární mycelium. Typické pro něj je, že je složeno pouze z tenkostěnných buněk. Spojováním buněk primárního mycelia a jejích dalším růstem se vytváří tzv. sekundární mycelium. Typické jsou pro něj přezky,které vznikají spojením sousedních buněk a jejich překlenutím příčnou přehrádkou.

Při dalším růstu houby se mycelium dělí na:

substrátové - rozšiřuje se uvnitř dřeva, stravuje obsah dřevních buněk a zajišťuje tak jejich výživu
povrchové - rozrůstá se po povrchu dřeva. Jednotlivé druhy hub mají mycelium typicky zbarvené.

Některé houby jsou též schopny vytvářet z povrchového mycelia různé silné a dlouhé provazce nazývané rhizomorfy. Tyto útvary jsou typické zejména pro dřevomorku domácí. Rhizomorfy této houby jsou schopny prorůstat i zdivem a porůstat různé materiály, jejich typickou vlastností je, že nejsou vázány na výživnou hodnotu substrátu. Pomocí rhizomorf naopak houba rozvádí vodu a živiny na velké vzdálenosti.

Rozdělení dřevokazných hub

Dřevokazné houby můžeme rozdělit z několika hledisek:

A) Podle způsobu tvorby výtrusů na:

houby stopkovýtrusné (Basidiomycetes) - výtrusy se vytvářejí na zvláštních buňkách nazývaných basidie. Mezi ně patří většina našich dřevokazných hub.
houby vřeckovýtrusné (Ascomycetes) - výtrusy se vytvářejí uvnitř kulovitých útvarů nazývaných vřecka.

B) Podle schopnosti napadat živé nebo mrtvé dřevo na:

houby parazitické - napadají pouze rostoucí stromy nebo keře,
houby saprofytické - napadají pouze řezivo nebo zabudované dřevěné konstrukce,
houby saproparazitické - jsou schopny vegetovat na živém i mrtvém dřevě, řadí se sem většina druhů dřevokazných hub.

C) Podle zdrojů výživy na:

houby celulozovorní - stravují pouze celulozu a příbuzné látky (hemicelulozy ap.)
houby ligninovorní - stravují pouze lignin (např. některé druhy rodu Trametes).

Z praktického hlediska je dělení na houby celulozovorní a ligninovorní důležité , protože rozklad dřeva, který způsobují, je od sebe navzájem výrazně odlišný. Celulozovorní houby způsobují rozkladný proces dřeva nazývaný hnědá hniloba.

Charakteristické znaky hnědé hniloby jsou následující:

V počáteční fází rozkladu je dřevo načervenalé až rezavě červené a postupně hnědne uvolňovaným ligninem. Jeho pevnost je ještě z větší části zachována. Ve střední fázi rozkladu už pevnost dřeva výrazně klesá, dřevo se postupně stává měkkým, křehkým, snadno lámatelným, třísky na lomu jsou kratší než u zdravého dřeva. V pokročilé fází rozkladu je dřevo již zcela křehké a měkké, lom je zcela hladký, nebo se dřevo drobí a rozpadá na prach. Často je na dřevě zřetelný kostkovitý rozklad, který je způsoben výraznými ztrátami na hmotnosti i objemu. Ligninovorní houby způsobují rozkladný proces dřeva nazývaný bílá hniloba. Napadené dřevo většinou světlá, i když v první fázi rozkladu se může dočasně vyskytnout tmavší zabarvení. Někdy dřevo bělá rovnoměrně v celé části zasažené houbou, jindy má jen světlé pruhy, nebo se rozkládá tak,že se v něm tvoří nápadné dvůrky (komůrky) naplněné bílou nestrávenou celulózou. Dřevo se postupně stává měkkým až drobivým. Se ztrátou hmotnosti však prakticky neubývá na objemu a proto nedochází ke kostkovitému rozkladu jako u hnědé hniloby. Houba potřebuje dostatečném množství vody při všech svých životních pochodech. Vlhkost prostředí je nutná pro vyklíčení spor, umožňuje činnost enzymů, rozkládání buněčných stěn a další vnitřní biochemické pochody, jako je trávení apod. Jednotlivé druhy dřevokazných hub mají svoje specifické požadavky na rozsah vlhkosti dřeva, při kterém ho mohou rozkládat. Pro každý druh dřevokazné houby tak můžeme stanovit minimální vlhkost dřeva, při které je ještě možný její růst a rozvoj. Při optimální vlhkosti dřeva je růst a rozvoj houby nejrychlejší. Maximální vlhkost dřeva je taková, nad kterou je již růst rozvoj houby zastaven. Z hub, které mají nízké nároky na vlhkost dřeva lze uvést jako typický příklad dřevomorku domácí ( Serpula lacrymans), (optimální vlhkost dřeva25- 30%). Z hub, které mají střední nároky na vlhkost např. ponratku Vailantovu (Poria Vailantii) (optimální vlhkost dřeva 35 - 40%). Z hub,které mají vysoké nároky na vlhkost, je typickým zástupcem koniofora sklepní (Coniophora puteana) (optimální vlhkost dřeva 50 - 60%). Snížením vlhkosti dřeva pod minimální přestávají veškeré projevy života a houba se dostává do tzv. latentního stadia. Z tohoto pohledu je důležitým mezníkem vlhkost dřeva20%. Při nižší vlhkosti dřeva než 20% zastavují totiž své životní pochody všechny známé druhý dřevokazných hub a není tak možný jejich růst, rozvoj a destrukční činnost. Proto také není nutné chemicky chránit proti dřevokazným houbám zakryté dřevěné konstrukce, jejichž vlhkost je trvale nižší než 20%, za předpokladu, že k nim je zajištěn přístup a je tak možná jejich pravidelná kontrola. Růst houby a její destrukční činnost je omezena vlhkostí také směrem nahoru. Při velkém obsahu vlhkosti mají houby nedostatek vzduchu a jejich růst je zastaven. Proto nehnije dřevo, které je ponořeno pod vodou.

Vliv teploty prostředí na rozvoj dřevokazných hub

Každý druh houby má jiné nároky na teplotu. Podobně jako u vlhkosti můžeme pro každou houbu stanovit minimální, optimální a maximální teplotu. Minimální teplota je taková, při niž je houba ještě schopna napadnout dřevo a začíná růst jejího mycelia. Při optimální teplotě dosahuje růst houby a její rozkladná činnost maximálních hodnot. Maximální teplota znamená nejvyšší teplotu,kterou houba ještě snáší. Optimální teplota se pohybuje pro většinu našich dřevokazných hub mezi 20-30ºC. Různí autoři udávají poněkud odlišné optimální teploty pro jednotlivé druhy dřevokazných hub. Např. pro dřevomorku domácí se optimální teplota pohybuje v rozmezí 18-23ºC, pro konioforu sklepní mezi 22-24ºC, pro pornatku zprohýbanou mezí 25 - 26ºC, pro trámovku plotní dokonce mezi 32-36ºC.

Rychlost růstu dřevokazných hub

Rychlost růstu dřevokazných hub a jejich destrukční schopnost je závislá především na optimalizaci základních faktoru růstu (vlhkosti a teploty). U dřevěných konstrukcí, které jsou vystaveny venkovním teplotám, dochází v důsledku teplotních změn k periodickým výkyvům intenzity růstu. V zimním období se růst mycelia hub a rozklad dřeva, který způsobují, zpomaluje nebo zcela zastavuje, v jarním a podzimním období je největší , v letním období bývá poněkud pomalejší, protože vlhkost prostředí( a v důsledku toho i dřeva)je nižší než na jaře nebo na podzim.

Nejznámější a nejběžnější druhy dřevokazných hub, které napadají zabudované dřevěné konstrukce:

Dřevomorka domácí (Serpula lacrymans)

Jedná se o nejznámější a nejnebezpečnější dřevokaznou houbu z těch, které se v tuzemsku vyskytují. Nachází se výhradně v domovních objektech (obytných místnostech, na půdách, ve sklepích, kolnách apod.) v přírodě je její výskyt velmi vzácný. Nebezpečná je pro svůj rychlý růst a šíření a rovněž pro nízké nároky na vlhkost dřeva. Pro její rozvoj postačuje vlhkost dřeva již těsně nad hodnotou 20%. Dřevomorka je navíc schopna produkovat značné množství vody, rozkladem celulozních složek dřeva a intenzivním dýcháním. Voda se objevuje v drobných kapičkách na plodnicích a zvlhčuje tak živný substrát - dřevo. Optimální vlhkost dřeva pro růst dřevomorky se pohybuje v rozmezí 25-30%, může však dobře růst i při mnohem vyšších vlhkostech. Optimální teplota se pohybuje okolo 20ºC. Dřevomorka vytváří ploché, polštářovité plodnice, přisedlé na substrát. Plodnice mají různou velikost. Okraj plodnice je bílý, vnitřní části jsou zbarveny v závislosti na stáří plodnice oranžově až rezavé hnědé od vyzrálých výtrusů. Z podhoubí dřevomorky se mohou vytvářet tzv. rhizomorfy, což jsou provazce silné až několik mm hnědě až šedě zbarvené, po vyschnutí jsou lámavé. Pomocí rhizomorf se houba může šířit na velkou vzdálenost a porůstat nebo prorůstat i jiné materiály než je dřevo. Z praktického hlediska si je třeba uvědomit, že rhizomorfy dřevomorky mohou prorůstat mimo jiné i zdivem. Houba se tak může ve stavbách z původního ohniska napadení poměrně rychle rozšířit po celém objektu. Dřevomorka domácí způsobuje hnědou hnilobu dřeva. Dřevo bývá zpočátku světle okrově zbarveno, později žlutohnědě až tmavohnědě. Většinou bývá poměrně suché. V pokročilé fázi napadení vznikají ve dřevě podélné i příčné trhlinky a dřevo se kostkovitě rozkládá, přičemž kostky jsou poměrně velké.

Koniofora sklepní (Coniophora puteana)

Pro svůj rozvoj tato houba vyžaduje vysokou vlhkost dřeva, proto se s ní v domovních objektech nejčastěji setkáváme ve vlhkých prostorách (ve sklepích, kolnách, na půdách v místech, kde zatéká apod.). Plodnice koniofory jsou velmi tenké (jen několik mm), dají se snadno oloupnout. Mají pavučinovitě bílý okraj, jinak jsou zbarveny žlutavě, okrově, ve stáří až tmavohnědě. Koniofora je schopna též vytvářet myceliové provazce, které jsou však tenčí než u dřevomorky. Optimální vlhkost dřeva pro růst a rozkladnou činnost koniofory se pohybuje v rozmezí 50-60%, optimální teplota okolo 23ºC. Oproti tepelným změnám je odolnější než dřevomorka (maximální teplota okolo 35ºC). Koniofora sklepní rovněž způsobuje hnědou hnilobu dřeva, příznaky jsou však poněkud odlišné od dřevomorky. Napadené dřevo bývá většinou mokré, zpočátku je zbarveno žlutohnědě, později tmavohnědě. V pokročilé fázi napadení dochází i ke kostkovitému rozkladu, kostky jsou však na rozdíl od dřevomorky drobné. V konečném stadiu hniloby je dřevo možné rozmělnit na prach.

Pornatka Vaillantova (Poria vaillantii)

Plodnice jsou v mládi bílé, později tmavě šedožluté, dají se snadno odloupnout. Tvar a velikost plodnic je různá, v mládí jsou plodnice měkké, později kožovité. Povrchové mycelium je bílé, vatovité a mohou se z něj též vyvářet tenké bílé provazce. Provazce jsou tenčí než u dřevomorky, trvale bílé i ve stáří a nejsou ani po vyschnutí lámavé. Optimální vlhkost dřeva pro růst houby se pohybuje v rozmezí 35-40%, optimální teplota okolo 27ºC. Pornatka Vaillantova způsobuje hnědou hnilobu dřeva, v pokročilém stadiu rozkladu se dřevo kostkovitě rozkládá a nakonec ho lze rozmělnit až na prach.

Outkovka zprohýbaná (Antrodia sinnuosa)

Vzhled plodnic je podobný jako u Pornatky Vaillantovy, jediný podstatný rozdíl je v tom, že se špatně oddělují od dřeva. Nároky na vlhkost a teplotu jsou rovněž podobné. Také rozklad dřeva probíhá podobně, houba působí hnědou hnilobou, dřevo bývá většinou suché. Charakteristickým znakem je, že se dřevo v pokročilé fázi rozkladu lupénkovitě třepí.

Trámovka plotní (Gloeophyllum sepiarium)

Plodnice mají rozmanitý tvar, většinou jsou konzolovité, bokem přirostlé. Povrch klobouku je drsně chlupatý, kruhovitě rýhovaný, žlutorezavý až rezavě hnědý. Na spodní straně jsou husté rozvětvené lamely v mládí oranžové, později tmavohnědé. Charakteristickou vlastností trámovky plotní je malá náročnost na vlhkost a velká odolnost proti vysokým teplotám. optimální teplota pro růst této houby se pohybuje v rozmezí 32-36ºC, maximální teplota v rozmezí 44-46ºC. Trámovka plotní je kromě odolnosti k extrémním klimatickým podmínkám nebezpečná především tím, že se jedná o typickou substrátovou houbu, tzn., že hniloba se počíná vyvíjet ve vnitřních částech dřeva. Zatímco vnitřní části dřeva jsou často zcela destruovány, tenká povrchová vrstva zůstává dlouhou dobu neporušena. Rovněž trámovka způsobuje hnědou hnilobu dřeva. Dřevo postupně tmavne až do červenohnědé barvy. Ztrácí velmi rychle pevnost, stává se křehkým, snadno se láme, lom je hladký a lesklý. V pokročilé fázi hniloby se dřevo kostkovitě rozkládá, přičemž kostky bývají větší než u koniofory, ale menší než u dřevomorky.

Trámovka jedlová (Gloeophyllum sepiarium), trámovka trámová (Gloeophyllum trabeum)

Oba tyto druhy hub jsou blízce příbuzné trámovce plotní a mají podobné znaky a vlastnosti jako tato houba. Jediný výraznější rozdíl je v plodnicích. Plodnice trámovky jedlové jsou na rozdíl od trámovky plotní olysalé, hladké. Výše uvedené druhy hub se nejčastěji vyskytují a působí největší škody na zabudovaných dřevěných konstrukcích, ve stavbách. Vzácněji se ve stavbách vyskytují i jiné druhy dřevokazných hub jako outkovka pestrá (Trametes versicolor), která je zajímavá tím, že způsobuje bílou hnilobu, houževnatec šupinatý (Lentinus lepideus), čechratka sklepní (Paxilus panuoides) a další.